Mons. Jan Machač
Předkládám k přečtení svoji slohovku, kterou jsem psal na gymplu a teï ji našel... Myslím, že jsem dostal dvojku, nebo trojku... No, slohově je to slabší, ale je to pravdivé a upřímné...
V následujících odstavcích se pokusím popsat, proč si vážím devadesátiletého starce. Je pro mě beze sporu životním vzorem i autoritou. Znám ho od narození a informace, které budu uvádět, jsem čerpal z rozhorů s ním. Z rozhovorů, které jsou pokaždé obohacením a povzbuzením do života, poučením a v těžších chvílích i motivací jít dál.
Jan Machač se narodil 1. června 1915 v moravské vesnici Horní Lideč. Rodina byla celkem sedmičlenná, otec pracoval jako mlynář, později na pile a skončil na dráze. Maminka se starala o svých pět ratolestí. Život na Valašsku není jednoduchý ani dnes, natož pak na počátku 20. století. Děti musely tvrdě pracovat, být silné a vytrvalé. Myslím, že tato tvrdá příprava pomáhala Janu Machači během jeho strastiplného života. Na místo svého mládí vzpomíná s láskou a rád se do Horní Lidče vrací. Základní školu navštěvoval ve své rodné vsi, do měšanky musel každý den do sedm kilometrů vzdálených Valašských Klobouk. Na otázku, co podnikal odpoledne, dodává s úsměvem: „Volný čas? Volný čas byla práce. Nejčastěji jsem obracel seno, nebo pásl krávy.“
Na gymnázium chodil do Vsetína, ačkoli rodiče si přáli, aby se stal zedníkem. V septimě, když profesorka psala posudek, čím by se měl stál, napsala ke dráze, učitel, nebo kněz. Po ukončení gymnázia v roce 1938 měly jeho kroky vést k učitelskému povolání. On měl však obrovskou touhu jít do Èech. Blíže neurčenými náhodami se dostal do kněžského semináře v Praze Dejvicích. Během kněžské formace zažil i zavírání vysokých škol 17.11. 1939. „Najednou přijela spousta nákladních německých aut. Studenty postavili do řady, čelem ke zdi a každého čtvrtého z řady vytáhli a odvezli. Kde je jim konec, to netuším.“ Přesto se v semináři dalo dál studovat, a tak byl Jan Machač 30. května 1943 vysvěcen na kněze.
Z počátku působil jako kaplan v několika farnostech. Jako farář nastoupil v roce 1946 do Chebu. „Poprvé jsem byl zatčen 8.září 1948. Nejprve nás odvezli do Karlových Varů, potom na Pankrác. Bylo to divné, nebyl jsem vyslýchán ani souzen a 8. října nás opět pustili.“ Léta působení v Chebu považuje za svá nejplodnější. Pod jeho úřadem nejzápadnější farnost Èech ožila. 30.11. 1951 byl zatčen podruhé. Bylo to shodou okolností v Praze 6, Bubenči. Tajná policie mu nasadila pásku a odvezla neznámo kam. Později se dozvěděl, že je v Ruzyni, kde strávil asi půl roku výslechů. „Režim ve vězení byl skutečně nelidský. V celách nebylo pochopitelně topení a člověk si nesměl dát ruce pod deku, to ho bachař probudil. To víš, člověk ale v noci přece jenom podvědomě ruce strčí do tepla. A když někoho třikrát za noc probudí údery obuškem na železné dveře, není divu, že i silný člověk ztratí vůli. Nemůže se nikdo zlobit, když někdo vyslýchaný povolil. Vyslýchání probíhalo třeba dva dny, kdy jste nesměli usnout, nebo vás probudili světlem. Pak vás zase poslali na tři dny na tak zvanou samotku, kde byla tma a museli jste neustáli chodit. Nás kněze držela při životě víra, ale když zatkli otce a manžela rodiny, není divu, že mu zodpovědnost vůči dětem a ženě nedala to všechno ustát. Kdo to nezažil, nepochopí.. Víš, když vyslýchali Němci, mluvili německy. Když vyslýchali komunisti, mluvili česky a to bolelo, jako by to dělal vlastní bratr.“
Po ukončení vyslýchání byl pater Jan Machač odsouzen k sedmi letům vězení za velezradu a špionáž pro západní mocnosti. Později byl přemístěn do Kartouz, na Bory i do Jáchymova. Vězni většinou drali peří, v Kartouzích brousili sklo, bez rukavic, takže všichni měli sedřené konečky prstů do krve. „Na Štědrý den jsme dostali vánočku k snídani. Vyloupali jsme z ní rozinky a nabrali do kapes drobky chleba. Rozinky jsme nechali zkvasit, z chleba jsme uváleli placku, potom jsme slavili mši svatou. To byl obrovský zážitek a posila do dalšího pobytu v lágru. Dokonce se mi povedlo pokřtít dva spoluvězně. Během procházek jsme probírali všechny otázky víry.
Byla to opravdu těžká doba, ale kdybych ji nezažil, nemohl bych zesílet ve své víře, nemohl bych hodně věcí pochopit, nepoznal bych sílu přátelství, neměl bych dar vytrvalosti, nevážil bych si daru svobody, ale hlavně, nemohl bych tolik odpustit. Všechno zlé, je nakonec pro něco dobré a kdo se dovede spolehnout na pána Boha, toho dobrého se nakonec určitě dočká.“
Po sedmi letech, 30.11. 1958 byl otec Jan propuštěn. Neprodleně musel nastoupit do práce. V blízkosti jeho bydliště bylo volné místo pouze v Bystřici pod Hostýnem v TONu, kde pracoval u cirkulárky. „Ráno jsem přišel ke stroji, zapnul, celý den řezal, večer vypnul. Takhle to šlo 7 let, den co den. Do teï když si sedám, se podvědomě koukám, jaká je to značka nábytku,“ připomíná s lehkým úsměvem na tváři.
Nakonec v roce 1966 dostal státní souhlas. Mohl vykonávat kněžské povolání na Moravě a později i v Èechách. V roce 1971 se dostal do farnosti svaté Matěje v Praze, Dejvicích. Do míst, kde prožil krásná léta v semináři, ale kde byl také v padesátých letech zajat. Byl sem prakticky uklizen. Do kostela nikdo nechodil, když sloužil první mši svatou, přítomna byla jedna osoba. Tento stav však nemohl díky Machačovu charismatu, humoru, nápadům a především vytrvalosti setrvat. Hned od začátku 70. let začal v kostele vystavovat tradiční perníkové jesličky. To bylo v době normalizace opravdu troufalé. V republice bylo pár oficiálních betlémů, jenže netrvalo dlouho, a na jesličky se u Matěje stála fronta na dvě hodiny, přijížděly autobusy z celé republiky i z Evropy. Otec Machač trpělivě s každým pohovořil a každého vyslechl. Dovedl oslovit věřící i nevěřící, mladé i staré. Opuštěný kostel na hanspaulském kopečku se začal pomalu plnit lidmi a to především rodinami, na které nedal pan farář nikdy dopustil a které považuje za nejdůležitější v životě. U Matěje bylo pokřtěno nespočet dětí i dospělých, mnoho lidí našlo odpovědi na své životní otázky, otec Machač oddal velké množství párů a byl oporou i lidem na smrtelném loži. Dalo by se říci, že žil na 200%. Stíhal všechno, vždy s laskavostí a vřelostí, na druhé straně s přirozenou nenucenou morální autoritou. Během svého působení vyrostlo v této farnosti přes deset nových kněží. A to je opravdu co říci, nebo to vše se stalo v době, kdy návštěva kostela nebyla pro lidi dobrou vizitkou. Èlověk by si řekl, že je to bláznovství, po tolika letech strávených v komunistickém vězení ještě provokovat takovou aktivitou. Ale žádný velký duch není bez trošky bláznovství.
V srpnu 1988 jsem byl v tomto kostele pokřtěn. V deseti letech jsem byl poprvé u svatého příjímání. Èím jsem starší, stále lépe chápu, co pan farář chce říci ve svém jednoduchém kázání, jaké priority by měl člověk volit, jak vypadá přirozená autorita, jaké vlastnosti by měl mít vůdce. Jestliže jsem v životě udělal věci, které mají význam nebo cenu, je to pouze díky pateru Janu Machačovi.
V roce dostal z rukou papeže Jana Pavla II. čestný titul monsignore ( papežský kaplan ). 30.6. 2002 ukončil působení ve farnosti svatého Matěje a odešel na odpočinek do nedalekého bytečku u kostela sv. Václava na Hadovce. Stále přijímá návštěvy, slouží mše svaté, zpovídá a navštěvuje nemocné. Na svůj věk je plný elánu a chuti k životu.
Mons. Jan Machač je na jedné straně šedovlasý stařec s obrovským hrbem na zádech, který bez pomoci už ani nepoklekne před oltářem, na druhé straně při stisku jeho ruky doslova pociujete laskavost, vstřícnost a otcovskou starost, v jeho skoro slepých očích se leskne důvěra, pochopení i odpuštění a v jeho promluvách nelze neslyšet moudrost a zkušenost.
Strašně se bojím okamžiku, kdy už mu ruku nebudu moct podat, kdy už si do očí nepohlédneme a kdy už jeho hlas nezazní.
V následujících odstavcích se pokusím popsat, proč si vážím devadesátiletého starce. Je pro mě beze sporu životním vzorem i autoritou. Znám ho od narození a informace, které budu uvádět, jsem čerpal z rozhorů s ním. Z rozhovorů, které jsou pokaždé obohacením a povzbuzením do života, poučením a v těžších chvílích i motivací jít dál.
Jan Machač se narodil 1. června 1915 v moravské vesnici Horní Lideč. Rodina byla celkem sedmičlenná, otec pracoval jako mlynář, později na pile a skončil na dráze. Maminka se starala o svých pět ratolestí. Život na Valašsku není jednoduchý ani dnes, natož pak na počátku 20. století. Děti musely tvrdě pracovat, být silné a vytrvalé. Myslím, že tato tvrdá příprava pomáhala Janu Machači během jeho strastiplného života. Na místo svého mládí vzpomíná s láskou a rád se do Horní Lidče vrací. Základní školu navštěvoval ve své rodné vsi, do měšanky musel každý den do sedm kilometrů vzdálených Valašských Klobouk. Na otázku, co podnikal odpoledne, dodává s úsměvem: „Volný čas? Volný čas byla práce. Nejčastěji jsem obracel seno, nebo pásl krávy.“
Na gymnázium chodil do Vsetína, ačkoli rodiče si přáli, aby se stal zedníkem. V septimě, když profesorka psala posudek, čím by se měl stál, napsala ke dráze, učitel, nebo kněz. Po ukončení gymnázia v roce 1938 měly jeho kroky vést k učitelskému povolání. On měl však obrovskou touhu jít do Èech. Blíže neurčenými náhodami se dostal do kněžského semináře v Praze Dejvicích. Během kněžské formace zažil i zavírání vysokých škol 17.11. 1939. „Najednou přijela spousta nákladních německých aut. Studenty postavili do řady, čelem ke zdi a každého čtvrtého z řady vytáhli a odvezli. Kde je jim konec, to netuším.“ Přesto se v semináři dalo dál studovat, a tak byl Jan Machač 30. května 1943 vysvěcen na kněze.
Z počátku působil jako kaplan v několika farnostech. Jako farář nastoupil v roce 1946 do Chebu. „Poprvé jsem byl zatčen 8.září 1948. Nejprve nás odvezli do Karlových Varů, potom na Pankrác. Bylo to divné, nebyl jsem vyslýchán ani souzen a 8. října nás opět pustili.“ Léta působení v Chebu považuje za svá nejplodnější. Pod jeho úřadem nejzápadnější farnost Èech ožila. 30.11. 1951 byl zatčen podruhé. Bylo to shodou okolností v Praze 6, Bubenči. Tajná policie mu nasadila pásku a odvezla neznámo kam. Později se dozvěděl, že je v Ruzyni, kde strávil asi půl roku výslechů. „Režim ve vězení byl skutečně nelidský. V celách nebylo pochopitelně topení a člověk si nesměl dát ruce pod deku, to ho bachař probudil. To víš, člověk ale v noci přece jenom podvědomě ruce strčí do tepla. A když někoho třikrát za noc probudí údery obuškem na železné dveře, není divu, že i silný člověk ztratí vůli. Nemůže se nikdo zlobit, když někdo vyslýchaný povolil. Vyslýchání probíhalo třeba dva dny, kdy jste nesměli usnout, nebo vás probudili světlem. Pak vás zase poslali na tři dny na tak zvanou samotku, kde byla tma a museli jste neustáli chodit. Nás kněze držela při životě víra, ale když zatkli otce a manžela rodiny, není divu, že mu zodpovědnost vůči dětem a ženě nedala to všechno ustát. Kdo to nezažil, nepochopí.. Víš, když vyslýchali Němci, mluvili německy. Když vyslýchali komunisti, mluvili česky a to bolelo, jako by to dělal vlastní bratr.“
Po ukončení vyslýchání byl pater Jan Machač odsouzen k sedmi letům vězení za velezradu a špionáž pro západní mocnosti. Později byl přemístěn do Kartouz, na Bory i do Jáchymova. Vězni většinou drali peří, v Kartouzích brousili sklo, bez rukavic, takže všichni měli sedřené konečky prstů do krve. „Na Štědrý den jsme dostali vánočku k snídani. Vyloupali jsme z ní rozinky a nabrali do kapes drobky chleba. Rozinky jsme nechali zkvasit, z chleba jsme uváleli placku, potom jsme slavili mši svatou. To byl obrovský zážitek a posila do dalšího pobytu v lágru. Dokonce se mi povedlo pokřtít dva spoluvězně. Během procházek jsme probírali všechny otázky víry.
Byla to opravdu těžká doba, ale kdybych ji nezažil, nemohl bych zesílet ve své víře, nemohl bych hodně věcí pochopit, nepoznal bych sílu přátelství, neměl bych dar vytrvalosti, nevážil bych si daru svobody, ale hlavně, nemohl bych tolik odpustit. Všechno zlé, je nakonec pro něco dobré a kdo se dovede spolehnout na pána Boha, toho dobrého se nakonec určitě dočká.“
Po sedmi letech, 30.11. 1958 byl otec Jan propuštěn. Neprodleně musel nastoupit do práce. V blízkosti jeho bydliště bylo volné místo pouze v Bystřici pod Hostýnem v TONu, kde pracoval u cirkulárky. „Ráno jsem přišel ke stroji, zapnul, celý den řezal, večer vypnul. Takhle to šlo 7 let, den co den. Do teï když si sedám, se podvědomě koukám, jaká je to značka nábytku,“ připomíná s lehkým úsměvem na tváři.
Nakonec v roce 1966 dostal státní souhlas. Mohl vykonávat kněžské povolání na Moravě a později i v Èechách. V roce 1971 se dostal do farnosti svaté Matěje v Praze, Dejvicích. Do míst, kde prožil krásná léta v semináři, ale kde byl také v padesátých letech zajat. Byl sem prakticky uklizen. Do kostela nikdo nechodil, když sloužil první mši svatou, přítomna byla jedna osoba. Tento stav však nemohl díky Machačovu charismatu, humoru, nápadům a především vytrvalosti setrvat. Hned od začátku 70. let začal v kostele vystavovat tradiční perníkové jesličky. To bylo v době normalizace opravdu troufalé. V republice bylo pár oficiálních betlémů, jenže netrvalo dlouho, a na jesličky se u Matěje stála fronta na dvě hodiny, přijížděly autobusy z celé republiky i z Evropy. Otec Machač trpělivě s každým pohovořil a každého vyslechl. Dovedl oslovit věřící i nevěřící, mladé i staré. Opuštěný kostel na hanspaulském kopečku se začal pomalu plnit lidmi a to především rodinami, na které nedal pan farář nikdy dopustil a které považuje za nejdůležitější v životě. U Matěje bylo pokřtěno nespočet dětí i dospělých, mnoho lidí našlo odpovědi na své životní otázky, otec Machač oddal velké množství párů a byl oporou i lidem na smrtelném loži. Dalo by se říci, že žil na 200%. Stíhal všechno, vždy s laskavostí a vřelostí, na druhé straně s přirozenou nenucenou morální autoritou. Během svého působení vyrostlo v této farnosti přes deset nových kněží. A to je opravdu co říci, nebo to vše se stalo v době, kdy návštěva kostela nebyla pro lidi dobrou vizitkou. Èlověk by si řekl, že je to bláznovství, po tolika letech strávených v komunistickém vězení ještě provokovat takovou aktivitou. Ale žádný velký duch není bez trošky bláznovství.
V srpnu 1988 jsem byl v tomto kostele pokřtěn. V deseti letech jsem byl poprvé u svatého příjímání. Èím jsem starší, stále lépe chápu, co pan farář chce říci ve svém jednoduchém kázání, jaké priority by měl člověk volit, jak vypadá přirozená autorita, jaké vlastnosti by měl mít vůdce. Jestliže jsem v životě udělal věci, které mají význam nebo cenu, je to pouze díky pateru Janu Machačovi.
V roce dostal z rukou papeže Jana Pavla II. čestný titul monsignore ( papežský kaplan ). 30.6. 2002 ukončil působení ve farnosti svatého Matěje a odešel na odpočinek do nedalekého bytečku u kostela sv. Václava na Hadovce. Stále přijímá návštěvy, slouží mše svaté, zpovídá a navštěvuje nemocné. Na svůj věk je plný elánu a chuti k životu.
Mons. Jan Machač je na jedné straně šedovlasý stařec s obrovským hrbem na zádech, který bez pomoci už ani nepoklekne před oltářem, na druhé straně při stisku jeho ruky doslova pociujete laskavost, vstřícnost a otcovskou starost, v jeho skoro slepých očích se leskne důvěra, pochopení i odpuštění a v jeho promluvách nelze neslyšet moudrost a zkušenost.
Strašně se bojím okamžiku, kdy už mu ruku nebudu moct podat, kdy už si do očí nepohlédneme a kdy už jeho hlas nezazní.
YouTube - videa, zázn.