Život v Anglii a první postřehy pátera Kryštofa z Londýna
Náš bývalý páter Kryštof, který se na začátku října vydal na své nové působiště do Londýna, nám z Anglie poslal první pozdrav. Přečtěte si, jak ho přijali v nové farnosti, jak se v Anglii liší život farnosti od toho českého a o životě tamější duchovní komunity.
Londyn, 1. 11. 2008
Mili pratele,
Zdravim vas z Vychodniho Londyna. Moje ctvrt se jmenuje Leyton a je soucasti tzv. velkeho Londyna. Zde se nachazi me bydliste a pusobiste ve farnosti sv. Josefa. Oproti Sokolovu nebo Praze mam jednu velkou nevyhodu: nemam k dispozici slovnik polsko-cesky nebo cesko-polsky (uz jsem vsak obdrzel tip na internetu). Abych nemel prilis tezke zavazadla nechal jsem to v CR. Presto i tak na letisti priplacel jsem 1100 Kc za tzv. nadvahu. Na letiste Ruzyne odvezli mne P. Ondrej a P. Tadeas. Na miste byla kontrol nejenom mych zavazadel vcetne tech rucnich, ale taky me osoby a nejednalo se jenom o branku ale taky o rucni detektor kovu a doteky me osoby. Na letisti v Londynu mne vyzvedl, diky Bohu, otec Phil (61, ale vypada mladsi), muj anglicky spolubratr. Na fare mne jeste uvital otec Jim (68), ktery je Ir. Samozrejme komunikace v polstine nebo cestine nejde v uvahu. Zatim moje anglictina staci na bezne dorozumeni, na vsechny bohosluzby a nedelni promluvu. Mam jeste problem abych se zapoil do rozhovoru mezi Philem a Jimem, protoze nepouzivaji knizni rec, ale hovorovou a nedbaji na peknou vyslovnost. Trochu mne to trapi. Obcas mam taky problem se zapoit z duvodu meho nepochopeni zdejsi skutecnosti (vyrostli jsme v jine kulture). Obrovskym sokem je pro mne zdejsi multietnicnost. Na ulicich a v kostele jsou lide vsech moznych odstinu pleti. Uprimne receno belosi jsou v mensine. V kostele jsou verici z Afriky, Asie, Karibiku a samzrejme z Evropy, nejenom Anglicane. Na ulicich vidim muslimu s plnovousem, pravdepodobne Pakistancu, v dzinach, Pakistancu v saku a taky v jejich orientalnich kosilich az po kolena. Vecer nevychazim z fary, protoze se bojim. Mozna uplne neopodstatnene. Avsak u jednoho pakistanskeho obchodnika musel jsem si koupit kabel k laptopu, protoze oni tady maji jine zasuvky. Taky k nicemu je muj evropsky kabel k nabijecce k fotaku.
Se spolubratry vychazim vice mene dobre. Mel jsem jedno vetsi nedorozumeni, ale zloba uz klesla. Cela ta situace vsak mi ukazala, ze se neda jednoduse obejit rozdily v mentalite a rozdilny pristup k vecem. Musime se navzajem mapovat a reseni najit v hodnotach viry, ktera nas spojuje. Modlim se za to a taky za vsechny, ktere jsem nechal ve stredni Evrope. Asi mentalne jsem jeste tam, nedorazil jsem do Velke Britanie.
Utechou je pro mne modlitebni opora, kterou mi zajistujete a spousta jinych lidi. Je to nepostradatelne zazemi.
Povinnosti jeste prilis velkych nemam: Mam na starosti ministranty ve farnosti a spolecenstvi Mariin Legion. Dneska zrovna Mariin Legion vedl ruzencovou poboznost pro rodiny ve farnosti. Delaji to pravidelne, kazdou prvni sobotu. Krome toho navstevuji nemocne a pomahaji zit virou tem, kteri se citi osamoceni.
Mam pro sebe maly pokoik s umyvadlem (se dvěma kohoutkama samozrejme) bez psaciho stolu, ale s TV (abych se ucil anglictinu :).
Nereknu, ze citim se skvele, ale nejsem taky nestastny. Proste nekde uprostred. Jsem na ceste. Mimochodem, abych si rozsiril znalost anglictiny ctu v tomto jazyce knichu Henri Nouwena Cesta do Daybreak. Duchovni pout.
V nase reholni komunite je zvykem se modlit ranni a vecerni chvaly.
V nedeli, je zvykem, ze knez po msi si potrese ruku z vychazejicimi ze msi sv, a parkrat v pozdrave zaznela polstina. Cestina ani slovenstina nezaznela. Zatim jsem navazal blizsi kontakt s jednim starsim panem a jeho manzelkou, Polaky, kteri se zde usadili po II. svetove valce. Pani uz je natrvalo pripoutana k posteli, pan se trosku pohybuje a jednou za tyden se dostane do naseho kostela.
Jednou taky jsem se pobavil ve zpovednici. Prisel ke mne ke zpovedi chlapecek, mozna devitilety, asijskeho vzhledu a zacal: Patere, jak se jmenujete? Odpovedel jsem: Chris a ty? (Myslel jsem, ze mi rekne: Lee nebo Woo), a on: Ja jsem John. Patere, ptal dale chlapecek, a odkud jste? Z Polska, rikam, to je takova vzdalena zeme. "Aha, protoze tvoje anglictina tak nejak divne zni, jakoby s polskym prizvukem". Jeho uprimnost a temer vedecke patrani po mem prizvuku strasne mne vnitrne pobavily. Po tim uvodnim dialogu, chlapecek se radne vyzpovidal a ja jsem mu dal pokani a rozhreseni.
Je pro mne legracni, jak jsem videl na ulicich Leyton pakistanske obchudky s napisy ,vychodoevropske jidlo,. Podival jsem se, a byl tam polsky chleba (aspon takto bylo napsano na obalu) a, div svete, polske veprove parky (v muslimskem obchudku!!!)
Destnik jsem jeste prilis nemusel pouzivat. Mame jeste babi leto a je pomerne teplo. Vsech svatych a dusicky mame tady jeden den posunuty.
Jeste jednou vas zdravim, preji hodne fizickych, dusevnich a duchovnich sil. Predejte pozdrav ostatnim.
Spojeny v modlitbe
P. Krystof
páter Kryštof
Londyn, 1. 11. 2008
Mili pratele,
Zdravim vas z Vychodniho Londyna. Moje ctvrt se jmenuje Leyton a je soucasti tzv. velkeho Londyna. Zde se nachazi me bydliste a pusobiste ve farnosti sv. Josefa. Oproti Sokolovu nebo Praze mam jednu velkou nevyhodu: nemam k dispozici slovnik polsko-cesky nebo cesko-polsky (uz jsem vsak obdrzel tip na internetu). Abych nemel prilis tezke zavazadla nechal jsem to v CR. Presto i tak na letisti priplacel jsem 1100 Kc za tzv. nadvahu. Na letiste Ruzyne odvezli mne P. Ondrej a P. Tadeas. Na miste byla kontrol nejenom mych zavazadel vcetne tech rucnich, ale taky me osoby a nejednalo se jenom o branku ale taky o rucni detektor kovu a doteky me osoby. Na letisti v Londynu mne vyzvedl, diky Bohu, otec Phil (61, ale vypada mladsi), muj anglicky spolubratr. Na fare mne jeste uvital otec Jim (68), ktery je Ir. Samozrejme komunikace v polstine nebo cestine nejde v uvahu. Zatim moje anglictina staci na bezne dorozumeni, na vsechny bohosluzby a nedelni promluvu. Mam jeste problem abych se zapoil do rozhovoru mezi Philem a Jimem, protoze nepouzivaji knizni rec, ale hovorovou a nedbaji na peknou vyslovnost. Trochu mne to trapi. Obcas mam taky problem se zapoit z duvodu meho nepochopeni zdejsi skutecnosti (vyrostli jsme v jine kulture). Obrovskym sokem je pro mne zdejsi multietnicnost. Na ulicich a v kostele jsou lide vsech moznych odstinu pleti. Uprimne receno belosi jsou v mensine. V kostele jsou verici z Afriky, Asie, Karibiku a samzrejme z Evropy, nejenom Anglicane. Na ulicich vidim muslimu s plnovousem, pravdepodobne Pakistancu, v dzinach, Pakistancu v saku a taky v jejich orientalnich kosilich az po kolena. Vecer nevychazim z fary, protoze se bojim. Mozna uplne neopodstatnene. Avsak u jednoho pakistanskeho obchodnika musel jsem si koupit kabel k laptopu, protoze oni tady maji jine zasuvky. Taky k nicemu je muj evropsky kabel k nabijecce k fotaku.
Se spolubratry vychazim vice mene dobre. Mel jsem jedno vetsi nedorozumeni, ale zloba uz klesla. Cela ta situace vsak mi ukazala, ze se neda jednoduse obejit rozdily v mentalite a rozdilny pristup k vecem. Musime se navzajem mapovat a reseni najit v hodnotach viry, ktera nas spojuje. Modlim se za to a taky za vsechny, ktere jsem nechal ve stredni Evrope. Asi mentalne jsem jeste tam, nedorazil jsem do Velke Britanie.
Utechou je pro mne modlitebni opora, kterou mi zajistujete a spousta jinych lidi. Je to nepostradatelne zazemi.
Povinnosti jeste prilis velkych nemam: Mam na starosti ministranty ve farnosti a spolecenstvi Mariin Legion. Dneska zrovna Mariin Legion vedl ruzencovou poboznost pro rodiny ve farnosti. Delaji to pravidelne, kazdou prvni sobotu. Krome toho navstevuji nemocne a pomahaji zit virou tem, kteri se citi osamoceni.
Mam pro sebe maly pokoik s umyvadlem (se dvěma kohoutkama samozrejme) bez psaciho stolu, ale s TV (abych se ucil anglictinu :).
Nereknu, ze citim se skvele, ale nejsem taky nestastny. Proste nekde uprostred. Jsem na ceste. Mimochodem, abych si rozsiril znalost anglictiny ctu v tomto jazyce knichu Henri Nouwena Cesta do Daybreak. Duchovni pout.
V nase reholni komunite je zvykem se modlit ranni a vecerni chvaly.
V nedeli, je zvykem, ze knez po msi si potrese ruku z vychazejicimi ze msi sv, a parkrat v pozdrave zaznela polstina. Cestina ani slovenstina nezaznela. Zatim jsem navazal blizsi kontakt s jednim starsim panem a jeho manzelkou, Polaky, kteri se zde usadili po II. svetove valce. Pani uz je natrvalo pripoutana k posteli, pan se trosku pohybuje a jednou za tyden se dostane do naseho kostela.
Jednou taky jsem se pobavil ve zpovednici. Prisel ke mne ke zpovedi chlapecek, mozna devitilety, asijskeho vzhledu a zacal: Patere, jak se jmenujete? Odpovedel jsem: Chris a ty? (Myslel jsem, ze mi rekne: Lee nebo Woo), a on: Ja jsem John. Patere, ptal dale chlapecek, a odkud jste? Z Polska, rikam, to je takova vzdalena zeme. "Aha, protoze tvoje anglictina tak nejak divne zni, jakoby s polskym prizvukem". Jeho uprimnost a temer vedecke patrani po mem prizvuku strasne mne vnitrne pobavily. Po tim uvodnim dialogu, chlapecek se radne vyzpovidal a ja jsem mu dal pokani a rozhreseni.
Je pro mne legracni, jak jsem videl na ulicich Leyton pakistanske obchudky s napisy ,vychodoevropske jidlo,. Podival jsem se, a byl tam polsky chleba (aspon takto bylo napsano na obalu) a, div svete, polske veprove parky (v muslimskem obchudku!!!)
Destnik jsem jeste prilis nemusel pouzivat. Mame jeste babi leto a je pomerne teplo. Vsech svatych a dusicky mame tady jeden den posunuty.
Jeste jednou vas zdravim, preji hodne fizickych, dusevnich a duchovnich sil. Predejte pozdrav ostatnim.
Spojeny v modlitbe
P. Krystof
páter Kryštof
YouTube - videa, zázn.