Kostel zase bude vonět perníkem

Rozhovor s paterem Machačem o perníkovém betlému...
Připravila Eva Èerná
Kostel zase bude vonět perníkem
Kdybychom u nás chtěli vidět první betlém, (ten v českých zemích postavili jezuité), museli bychom se vrátit do druhé poloviny 16. století. My se ale spokojíme s podstatně kratší historií perníkových jesliček, které každoročně provoní kostel sv. Matěje v Dejvicích. Nejen o nich jsme si zašli popovídat s dnes dvaadevadesátiletým Monsignorem Janem Machačem.
Ten se narodil 1. června 1915 v obci Horní Lideč na Valašsku. Po studiích byl 30. května 1943 v katedrále sv. Víta vysvěcen na kněze. První místo dostal v Dolní Bělé u Manětína, poté působil v Plzni a Chebu. Tady byl spolu s dalšími 8. září 1949 poprvé zatčen. Po více než měsíci se dostal na svobodu, ale ne na dlouho. V roce 1951 byl opět zatčen a odsouzen na 7 let za špionáž a velezradu.
Propuštěn jste byl v roce 1958. Co bylo potom?
Když mne pustili, tak jsem se různou protekcí a také díky známostem dostal na 7 let do Tonetu, továrny na ohýbaný nábytek v Bystřici pod Hostýnem, kde jsem pracoval na okružní pile. Díky Bohu, prsty mám všechny. Pak mi byl udělen souhlas v olomoucké arcidiecézi a nastoupil jsem k duchovní správě v Malenovicích. V roce 1968 mě kardinál Tomášek povolal na pražské arcibiskupství. V době normalizace jsem prozatímně dostal souhlas ke kněžské službě v kostele sv. Matěje. To prozatímně trvalo od 1. prosince 1971 do roku 2002, tedy 31 let.
Otče, když jste přišel k Matěji, tak už tam byly perníkové jesličky?
Ale kdeže. Byly tam sice pěkné jesličky, ale ne ty, o kterých hovoříme. První rok se postavily ty původní. Nějakou dobu před Vánocemi 1972 přinesla paní Helena Horálková krabici od bot a řekla: „Tady máte něco pro ministranty na Vánoce.“ Ale protože v takovém frmolu nebyl čas se na to podívat, tak jsem krabici někam položil. Až když přišly Vánoce, tak jsem si na ni vzpomněl, otevřel ji a s úžasem jsem zjistil, že je tam asi 30 krásných perníkových, malovaných figurek - svatá rodina, tři králové, nějaká zvířátka. A tak jsem se té paní zeptal, zda je mohu vystavit. Dal jsem je na stoleček a všichni, kdo přišli, se kolem nich točili a obdivovali je. Èas ubíhal, než jsme se nadáli, byly další Vánoce a těch figurek už byla asi stovka. První léta jsme měli jesličky úřední, svatomatějské, a perníkové. Pak už jsme zůstali jenom u těch perníkových.
Chodilo si je prohlédnout hodně lidí?
Přicházelo jich čím dál víc. Ve sněhu a mrazu kolikrát čekali i dvě hodiny, ale vydrželi to. Někdy trochu bručeli, bavili se, my jsme jim při tom čekání hráli koledy, a tak měli o zábavu postaráno. Když už se dostali dovnitř, museli jsme je popohánět, aby u těch jesliček dlouho nestáli. Byl to veliký nával lidí.To víte, mluvili o nich v televizi, psali v různých časopisech, takže jsme nakonec jesličky stavěli už začátkem adventní doby. Nakonec to dopadlo tak, že se nám přihlásil pan Novák, který perníkové jesličky konzervoval, protože jsme si říkali, kdyby Helenka už nemohla upéct nové, abychom měli nějaké rezervní.Ty konzervované jsme dávali v adventu a ty čerstvě upečené jesličky až na Štědrý den.
Přicházeli k vám i školáci?
Nejdřív byl docela problém. Na faře bydlel nějaký pán z redakce komunistického časopisu. Ani nevím, jak se jmenoval. Když přišla první učitelka s dětmi, on ji zastavil, chtěl, aby se legitimovala, aby mu řekla, z které školy je. Když se vrátila do školy, tak už to tam bylo nahlášeno. Ona ale měla zapsané v třídní knize, že se jde s dětmi podívat na jesličky do kostela sv. Matěje. Měla z toho sice nějaké problémy, ale když se to dozvěděli rodiče, tak se zasadili o to, aby se jí nic nestalo. Později už začaly školy chodit běžně. Když děti přišly, tak jsem je posadil do lavic a vždy jsem jim řekl něco o adventu, Vánocích atd.
Kde paní Helenka Horálková brala inspiraci pro ta krásná zdobení?
To, co ona vytvářela, bylo spíš umělecké dílo. Během roku jezdila po Èechách i Moravě a studovala kroje. Pak si vytvořila takový svůj katalog, takže ty figurky byly opravdu správně česko-moravsky nazdobeny. Od října do Vánoc pekla perník, měla na něj speciální recept a malovala.To byla práce na tři měsíce. Na upečeném perníku vytvářela podoby těch osob, které měly představovat. Předlohu měla na papíře.
Jak dlouho se jesličky stavěly a kolik lidí bylo potřeba?
Stavěly se vždycky dva dny. Chodila pomáhat děcka, ale hlavní osobou byla Helenka. Ta to měla všechno v oku. Jak a kam co postavit, dohlížela, aby byly správně rozmístěné postavičky v krojích, aby nebyly zády. Byla to opravdu mravenčí práce.
Kolik nakonec těch figurek bylo?
Kolik jich dělala? To je těžké. Myslím tak kolem dvou set.
Pronikla sláva perníkových jesliček i za hranice?
No pravdaže. Jezdily k nám autobusové zájezdy. V adventní době byly v Praze v podstatě jen čtyři kostely, kde byly jesličky vystaveny a kam zahraniční turisty vodili. Ke Kapucínům, ke sv. Cyrilovi a Metoději, k nám, na ten poslední si už nevzpomínám. Na náš betlém se jezdili dívat lidé ze všech možných končin - z Ruska, Polska, Ameriky, Německa. Za sobotu přijelo i 10 výprav. Kostel byl otevřený celé dny.
Jaké je to teï?
Když jsem odešel, tak to bylo chvilku trochu rozpačité. Pak přišli polští bratři, museli se rozkoukat, nakonec se rozhýbali a všechno je dobré. Už myslím dva roky peče o Vánocích jeden kluk, který tam býval každou neděli. Vždycky s Helenkou kolem těch jesliček chodil a hodně si o nich povídali. Okoukal, když figurky malovala, a začal péct on. Tradice je zachována. I když Helenku dost napodobuje, je to trochu jiné. Ale je to pěkné, dělá to docela hezky. Myslím, že se jmenuje Zítka.
Připravila Eva Èerná