Uvařit si sám polévku – něco nepředstavitelného

Tak to zase uběhlo jako voda! Letošní tábor na Slovensku je za námi a spolu s batohy plnými špinavého oblečení jsme si domů přivezli také spoustu krásných zážitků, vzpomínek, fotek a ti šastnější z nás také zlato:) Především jsme ale poznali úplně jiný kraj a naprosto odlišné životní podmínky než ty, na které jsme zvyklí z domova.
Počítám-li dobře, do Zlaté Bani jsme letos vyrazili už počtvrté. Opět jsme se zabydleli v „inkubátoru“, což je tamější středisko sloužící pro rekvalifikační kurzy nezaměstnaných osob. Nezaměstnanost je opravdu jedním z největších strašáků jinak velmi příjemné a krásné vesničky, ležící asi sedmnáct kilometrů od Prešova. Ti šastnější, kteří práci sehnali, za ní většinou dojíždí do Prešova či Košic, zbytek zahání dlouhou chvíli s krabicovým vínem před místním konzumem. Také proto se zlatobaòský starosta za podpory několika dalších dobrovolníků rozhodl koupit starý a napůl zchátralý domek, který pomalu předělává na Komunitný pracovný inkubátor. Oporou by měl být především těm, kteří se snaží odolat volání ethanolového pokušitele a najít si zaměstnání.

„Je to opravdu problém. Většina lidí není vůbec zvyklá pracovat. Manuální práci jsou schopni vykonávat maximálně čtyři hodiny, poté se již nedokáží soustředit a od práce utíkají,“ říká manželka pana starosty, která koordinuje provoz inkubátoru. A co inkubátor svým klientům nabízí? „Snažíme se je postupně začlenit do pracovního procesu, naučit je dodržovat nějaký řád, vrátit jim ztracené sebevědomí. Letos jsme měli například projekt, při kterém jsme učili naše návštěvníky uvařit si polévku. Pro každého z nás je to něco samozřejmého, pro ně však nepředstavitelná věc. Také měli všichni ohromnou radost, když polévku nakonec uvařili,“ dodává paní starostová.

Jelikož je celý projekt Komunitného inkubátoru neziskový a veškeré služby jsou jeho klientům poskytovány zcela zdarma, je velmi náročné udržet inkubátor v provozu. Jediné jeho příjmy tvoří příspěvky dobrovolníků či prostředky získané formou dotací a grantů.

Při plánování táborového programu jsme se tedy rozhodli spojit příjemné s alespoò trochu užitečným. Od Evropské unie jsme získali mezinárodní grant a do Zlaté Bani vyrazili s plánem podpořit provoz inkubátoru.

Ze získaných finančních prostředků jsme zakoupili hrnčířský kruh, který bude sloužit návštěvníkům inkubátoru při výuce hrnčířského řemesla a dále jsme rozjeli projekt, který by měl vést k obnovení místní tradice. V obci se totiž od pradávna rýžovalo zlato a také v současnosti se zde každoročně konají závody v rýžovaní zlata. Jelikož hned vedle inkubátoru protéká potok, dali jsme si za cíl zpevnit jeho břeh tak, aby zde bylo v budoucnu možné zřídit areál pro rýžování zlata. Ten by sloužil hlavně cizím návštěvníkům a turistům, kteří by si za drobný poplatek mohli zkusit, jaké to je, stát se na pár chvil rýžovačem, a alespoò ve snách zamířit na dalekou Aljašku. Výtěžek z této atrakce by pak posloužil k financování provozu celého inkubátoru.

Plány to jsou, jak tak koukám, smělé a práce hromada. I když se všechno nepodaří podle našich původních představ, což se může klidně stát, přátelství se Slováky nám určitě vydrží a také budeme jistě obohaceni o spoustu nových zkušeností. Mimochodem třeba o to, že přehlížejí-li se problémy a trápení druhých, nic se tím nevyřeší. Dočasně možná ano, dlouhodobě však určitě ne.