Pater Jan Machač

Je to už čtvrt roku, co odešel náš pan farář, kterého si všichni živě pamatujeme a nikdy na něj nezapomeneme. Někoho z nás křtil, někoho zpovídal, někoho připravoval na první svaté přijímání, na svatbu, někoho povzbuzoval na cestě ke kněžství, někdo ho zná jako „kostelníka“, který pouští lidi na prohlídku perníkového Betlému. Někdy přísný, jindy usměvavý a vtipný, muž mnoha tváří. Vždycky však milující Boha a lidi a tomu plně oddaný.
Rád bych se ve zkratce podělil o 21 let, které jsem s ním prožil. Nenarodil jsem se do „typicky katolické rodiny“, rodiče nebyli církevně oddáni a maminka patřila k lidem, kterým se říká hledající. Věděla dobře, že v nejbližším kostelíčku slouží starý milý kněz, nechala nás pokřtít a navštěvovala bohoslužby, pak přišli další sourozenci a taky první mámina zpověï a církevní svatba s tátou. Pater Machač si vždycky při mši bral děti k sobě dopředu do presbytáře. S bráchou jsme tam šíleně zlobili, až nás máma vprostřed mše svaté stáhla pryč a museli jsme domu. Večer volal pater naštvaně mámě, že se mu do toho nemá montovat, že si pořádek udělá sám! A taky udělal. Postavil nás za trest na stranu, kde byli ministranti, ale nedal nám ministrantské oblečení, takže nás měl neustále na očích a stačil jediný pohled a my stáli jak vojáci. Nakonec nám dal i ministrantské oblečení, začali jsme chodit na páteční schůzky, které pod jeho patronátem tehdy vedli Hony a Véna, jezdit na prázdninové tábory, pater nás připravoval na první zpověï a přijetí eucharistie.
Neustále a nenápadně nás vedl a učil, někdy cepoval. Říkal věci jasně, zřetelně, přímočaře, někdy až přísně, přesně tak, jak to dnešní doba potřebuje. Bez žádných omáček okolo, nekompromisně, v tom bylo jeho kouzlo, mohl si to dovolit, každý to od něj přijímal, protože bylo evidentní, že se za každého, kterého potkává a vede, zároveò přimlouvá u Pána. V tom byla síla jeho vedení. Na tomto místě by každý z vás dovedl vyjmenovat desítky svých zkušeností…
Letos o Velikonocích jsme mu s kluky upletli tradičně největší pomlázku, na Velikonoční pondělí mu ji přivezli a dostali tradičně vynadáno, že ji neseme pozdě… to pater ještě v plné síle sloužil mši svatou, v noci pak přišla mozková příhoda a transport do nemocnice. Při první návštěvě jsem si upřímně přál, aby ho Pán vzal už nahoru. Mluvil nesmyslně, nechtěl jíst, v očích měl utrpení a bolest, byl agresivní, ale když jsme ho drželi za ruku a modlili se, uklidnil se a vypadalo to, že je mu lépe. Jindy mě zas poznal, vyslovovat mu nešlo, ale evidentně se mi snažil ještě jednou zopakovat, co je v životě důležité, čeho se mám držet… Otčenáš a Zdrávas se modlil bez zadrhnutí. Někdy mě křečovitě držel a nechtěl pustit, někdy se vztekal, jindy zase spal jako dítě.
Pak byl propuštěn do domácí léčení k sestrám u Václava. Začal chodit, neustále chtěl jít do kostela, chtěl přijímat Krista a sloužit mši svatou, dokonce ho sestry odvezly i k svatému Matěji, kde se modlil v kostele… Toužil po Bohu, prosil o odpuštění a byl knězem do posledního dne. Když jsem ho viděl naposledy, zářily mu oči, modlili jsme se spolu a usmívali, plánovali, jak bude sloužit mši svatou. Když jsme se loučili, dal jsem mu křížek na čelo a on zvládl dát křížek mně.
Po pár dnech odešla jeho čistá duše s dětskou vírou přímo do Otcovy náruče.