Hrob pod kostelem...(cyklus zamyšlení a postřehů 1.)

Kdy cítím, že žiju? Zeptali se mne jednou někdy někde na nějakém školení. A já říkám, že žiju téměř stále, protože můj život a už jenom ten fakt, že jsem se narodil , je pocit intenzivní a motivační. Èasto je mi neskutečně líto, že se někde ztratil lidský život jen tak pro nic a za nic.
Na hřbitově u kostela svatého Matěje je přímo pod kostelem v uličce vpravo od hlavní cesty nenápadný hrob nějaké mámy a syna Míši. U obou je stejné datum smrti. Stavoval jsem se tam při cestě na Mši a přemýšlel, proč mamča s osmiletým chlapcem zemřeli tak oba stejně. Nehoda?
A pak jednou klušu nahoru ke kostelu a nad hrobem stojí muž. Sklonil se a zapálil svíčku pod kovovým křížem s tabulkou. Oči měl rudé a asi plakal. Všecko se pak odehrálo tak, jak nás život občas nádherně nacpe do zajímavých setkání. Byla to sebevražda. Máma skočila a vzala se sebou i syna...
Od té doby tam chodívám a rozjímám o životě. O svém životě, mých životních etapách a modlím se za ty, kteří život zahodili. Nehodnotím proč a jak, ale přemýšlím, kdy můžeme pomoci někomu, kdo je zahlcen vtíravými myšlenkami na sebevraždu, a už z jakéhokoliv důvodu. U toho hrobu jsem tenkrát přísahal, že si na svůj život nikdy nešáhnu.
Bohužel i já jsme byl jednou napaden neskutečně ohavnou zákeřnou náladou "to skončit". A právě díky pomoci a intervenci přátel jsem se z toho dostal. Díky Bohu. Děkuji za život, za ten krásný i ten zpackaný, modlím se za jeho intenzivní prožití, za lásku, upřímnost, dobrotu, odvahu a odpuštění.
To je ten úžasnej pocit, že žiju. Že nejsem sám a že jsem zahrnut dary od Boha. A jeden ten dar, veliký balík darů je právě ŽIVOT.